it were stars [shining through your eyes] || ch.1

12. ledna 2018 v 23:20 | soul♡burn |  it were stars [shining through your eyes]

možná jste si všimli, možná ne (haha), ale přidávám spíš nepravidelně. silně nepravidelně. a asi nikoho nepotěším, když řeknu, že i tenhle příběh budu přidávat podle nálady. abychom totiž byli všichni na stejné vlně - it were stars vzniklo čistě z mých bídných pocitů, přičemž si můj mozek řekl "hej, proč to neventilovat do slov?" a vzniklo tohle... cosi.
původně, po nedávné a velmi bolestné události s jonghyunem, která se mě osobně hluboce dotkla, jsem chtěla tuhle povídku stáhnout a nevydávat. zasahuje (podle mě) do poměrně choulostivých témat a můj syrový a necitlivý styl (nebo pokus o něj) by pak mohl působit jako ignorantská urážka. což není účelem, přišlo mi ale důležité tohle zmínit... kor když všichni víme, jak yoongiho charakter v této povídce skončí. nakonec jsem tedy nic nestáhla, koneckonců, jde o moje vlastní myšlenky, pocity, nálady a občasné dívání se na svět... :-)

upřímně, nevím, kam tenhle příběh vedu. je jako jiskra; buď se rozhoří v obrovský plamen, nebo zhasne jako udupaný nedopalek. je to poměrně těžké téma, morbidní a pro někoho méně stravitelné. ne každý je schopen podobně přemýšlet, přesto věřím, že každý z nás má v sobě alespoň trochu chorobné mysli. a kdo ví, třeba ji ve vás probudí právě tohle. užijte si první kapitolu, byla psaná s láskou.

mimochodem - ano, vím že hlavní pár je namgi (a namjoon se taky brzy objeví), tak mě nezabíjejte za trochu neškodného yoonseok... c:

[ti, kteří drpíte depresemi či sebevražednými sklony, prosím, buďte s touto povídkou opatrní!]


▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬

Min Yoongi se modlil k Ďáblu. Každou noc prosil Lucifera, aby mu seslal svůj sladký polibek smrti. Představa hladových plamenů olizujících rozmokvanou tkáň a rudého ohně tancujícího kolem holé lebky jako svatozář seslaná ze samotných pekel mu pokaždé vykouzlila jedovatý úsměv na rtech. V temném moři třpytících se hvězd tiše klečel nad zapomenutými hroby, jediným světlem mu byla prostá sklenice postavená s hořící svíčkou pod obráceným křížem. Skromný groteskní rituál zosobňoval všechny jeho démony; zrcadlil se s umělými tvářemi všech skrytých hrůz, jež svými drápy drásaly všechno to zkažené maso zevnitř. Trhaly jej, s hysterickým smíchem lámaly kosti a užívaly si krveprolití vlastní duše. Min Yoongi si rád zahrával s ohněm. Bylo mu totiž jedno, jak moc se spálí.

Nejhorší zločin podle Yoongiho politiky bylo lhát sám sobě. Skrývat před sebou pravdu a vysmívat se vlastní naivitě. Uvědomovat si tíhu vlastních lží, jež ho jako tlustý brouk pronásledovaly na každém kroku; snad jakoby jen díky nim mohl dýchat čerstvý vzduch a ne jedovatý kouř zapálené hranice. Zběžně si přejel jazykem přes popraskané rty; suchá kůže řezala jako papír, zatímco po ústech se mu rozlévala ocelová chuť zaschlé krve. Možná ho měl praštit silněji - pod bradu, do žeber. Znechuceně si odplivl. Krvavá slina dopadla s nechutným mlasknutím na zničený mramor. Léta neudržovaný hrob v sobě držel duši, jejíž jméno se snad už jen samotné Smrti převalovalo líně po jazyku. Yoongi se ušklíbl. Představoval si, jak se ztrouchnivělá kostra prohrabává ven a ocelovým stiskem jej s sebou stahuje zpátky dolů. Znovu si odplivl. Čekal, kdy se mokrá loužička se syčením vypaří.

Beze slova se o náhrobek opřel zády a z kapsy kožené bundy vytáhl krabičku cigaret. Masivním zapalovačem si ležérně zapálil a s dychtivým potažením nechal svá víčka unaveně klesnout. Nevydechl hned - pár vteřin kouř podržel v plicích, zatímco si hrál s ocelovým víčkem zapalovače. Kdyby zrovna nebylo uprostřed listopadu, možná by tam i usnul. Bylo to jediné místo, kde se cítil uvolněně - od všeho, dokonce i od vlastních myšlenek. Studený večer k němu však nebyl tak milosrdný. Vítr ho nepříjemně kousal do tváře a líbal ho na odhalený krk. Znovu si přiložil cigaretu ke rtům. Představoval si, jak se jeho plíce plní jedovatým kouřem a plameny, jež se hladově derou jeho krkem vstříc smrti.

Usmál se; jen jemné zatahání za koutek úst, než cigaretu hodil na zem a tlustou podrážkou ji hrubě uhasil. Rukou sáhl do vnitřní kapsy bundy. Vytáhl drobnou, tlustou knížečku a obyčejnou tužku. Bříšky prstů pohladil kožený hřbet, než knížku otevřel a prominentní vůně starého papíru mu okamžitě připomněla doby, kdy se ve čtrnácti krčil za postelí a s horkými slzami, jež si něžně slíbávaly cestu po jeho tvářích dolů, zapisoval na prázdné stránky nová slova nenávisti a planých přísah. Úsměv na jeho tváři se pomalu změnil v hořký úšklebek. Prsty jemně nalistoval na novou, prázdnou stránku a úhledným písmem pak zapsal do pravého rohu datum. Nezapisoval dny, nebyly důležité.

listopad 2013

Pořád je to málo. Ta zoufalost - vidím ji pokaždé, i když se snaží tvářit neprůstřelně. Ani ostrost, se kterou tak troufale máchá kolem sebe, nedokáže schovat ten prázdný výraz v očích. Je to směšný. Ubohý. Někdo by ho měl konečně pobídnout k tomu, k čemu se každý den tak hloupě modlí.

Skousl si ret. Dokonce i nasládlá ocelová chuť krve teď byla hořká. Hrubě deník zaklapl a odhodil vedle sebe do změti spadaných listů a hlíny. Přitáhl si kolena k hrudi s hlavou svěšenou dovnitř. Ignoroval zasténání studeného kamene pod tlustými podrážkami. Paže obmotal kolem svých nohou jako dítě a mlčky naslouchal šepotu větru prohánějícího se mezi holými stromy. Byla mu zima, přesto své tělo s důvěrou nabízel hladovému chladu. Zemřít na podchlazení však nebyl jeho styl. Jen chvíli, slíbil tiše, než hřbitov zbaběle opustil.

▬▬▬▬

"Neválej se po mně opilej," Hoseok nakrčil nos, štiplavý zápach alkoholu se linul kolem staršího muže jako stín. Ignoroval jeho protesty, dlaněmi se mu zapřel o hruď a mrtvou váhu ze sebe jednoduše shodil. Yoongi se svalil na matraci, oči zavřené. Bylo mu špatně, motala se mu hlava. Kde že to vůbec byl? Nemohl si vzpomenout.

Hoseok se na něj mračil, zatímco si nervózně kousal ret. "Vypadáš děsně," utrousil pak posměšně a zvednul se z postele. Neměl na sobě nic kromě Yoongiho tepláků, které mu provokativně sjížděly po bocích dolů. Yoongi se líně ušklíbnul: "Bastarde."

Hoseok mu nevěnoval pozornost, místo toho se natáhl po tričku pohozeném na zemi mezi špinavým oblečením. Páchlo podivnou směsí cigaret, marihuany a potu. Černovlasý chlapec si odfrkl a zmuchlané tričko odhodil zpátky na podlahu.

"Kam deš?" ozvalo se slabě z postele, nakřápnutý hlas zněl v Hoseokových uších až zoufale. Zuby zabořené v poraněném rtu, chlapec otráveně protočil panenky. "V tomhle stavu se ti ani nepostaví."

"Přines mi vodu." Yoongi ignoroval Hoseokův drzý tón. Jako kdyby byl mladší než on, jako kdyby byl něco míň. "Nezapomínej, že," místností se ozvalo hořké odfrknutí, "že seš to ty, kdo pokaždý prosí o lajnu pika jako laciná šlapka. Vždycky se přímo třeseš, když se přede mnou tak zoufale plazíš. Je mi z tebe akorát zle." Staršímu v hrudi zabublal zlý smích. Filtr mezi tím, co si myslel a tím, co vypouštěl z pusy, už dávno přestal fungovat. A bylo mu to jedno. Hoseokovy city byly to poslední, co ho v tu chvíli zajímalo. S křivým úšklebkem sledoval, jak k němu chlapec vyděšeně vzhlédl, dlaně zabalené v pěsti. "Teď, když jsme si to vyjasnili, budeš tak laskavej a přineseš mi tu zkurvenou vodu? Bolí mě hlava." Yoongiho slova byla krutá; bodala a řezala jako nabroušený nůž. Dával si na tom záležet.

Když ho později ty samé dlaně pevně svíraly v náručí, nebránil se. Dokonce si nechal na břicho nasypat dlouhou, tlustou čáru bílého prášku, kterou pak Hoseok nasál horlivě do sebe. Zbytky krystalků pak slíznul; horký jazyk se s Yoongiho kůží něžně mazlil, zatímco lesklá korunka jeho penisu se dráždivě třela o Hoseokovo nahou hruď, zanechávajíc za sebou vlhkou cestičku po slinách a malých perličkách, jež se nedočkavě draly ven z úzké štěrbinky. Yoongi zasténal; mladší si začal slíbávat cestu po jeho břiše dolů, sametové rty laskajíc citlivou kůži kolem jeho klínu. Oholená pokožka byla perfektním terčem pro provokativní skousnutí, kdykoli Hoseoka nedočkavě zatahal za havraní pramínky vlasů, jež Yoongi svíral mezi prsty.

Cítil, jak se ten bastard usmál; horký výdech jej drze políbil na spodní stranu odhaleného klína, než se odrazil zpět mezi Hoseokovy napuchlé, rudé rty, jež se s vlhkým jazykem hladově skláněly nad temně růžovou špičkou. Jakmile se po Hoseokovo ztěžklém jazyku svezl tenký provázek slin, Yoongi bolestně zabořil své přední zuby do spodního rtu s přidušeným stenem. Sprosté gesto, kterým Hoseok úspěšně nahradil lubrikant, jej donutilo se zatajeným dechem sledovat štíhlé, jemné prsty, jak se elegantním pohybem hravě obmotaly kolem jeho tvrdé délky, jež mu odpověděla nadšeným škubnutím.

"Jak půvabné," Hoseokův zasněný výdech se roznesl místností; medový hlas sladce chválil Yoongiho karmínové tváře. Bylo by to skoro romantické, nebýt obscénních zvuků, jež se vulgárně rozléhaly všude a jako ozvěna se vracely zpátky přímo do Yoongiho uší. Tentokrát si hlasité zasténání neodpustil; Hoseokova dlaň v tu chvíli řídila celý jeho svět. Mučivým tempem dráždila jeho klín, zatímco se na něj jeho hříšně rudé rty škodolibě šklebily. Černé oči se leskly jako kočka ve tmě, nebezpečně odrážejíce dychtivý chtíč a žízeň. Yoongi ignoroval elektrizující záchvěv mrazu, který se mu ostře zakousl do páteře a s přivřenýma očima pobídl chlapce, aby se konečně pohnul; aby si ho vzal a surově přivlastnil. Chtěl se cítit zneužitě, špinavě a poníženě. Bez kontroly a bez dechu. Chtěl být ztracený. Už navždy.

"Jak to chceš dneska, panenko?" Samozřejmě. Ten kretén ho nemohl nechat být, musel si rýpnout. Líně se zvednul a lokty se podepřel o starou matraci. Očima vyhledal ty černé plné jisker, jejichž jediným odstínem byla zlá radost a vzpoura. Hoseokovy rty se sladce leskly, Yoongi ignoroval nutkání je ochutnat a místo toho se na chlapce zamračil.

"Miluj mě."

Pokojem se roznesl pobavený smích; smích, který kdysi patřil andělům, nyní kousavou blasfemií samotného ďábla. Yoongiho ústa zaplavila hořkosladká urážka v podobě Hoseokovo jazyka, jenž si hladově vydobýval dominanci. Bylo to ironické, Hoseok, který byl na něm závislý, který ho prosil na kolenou jako ubohá nicka, měl nad ním v tu chvíli nekonečnou moc a kontrolu.

Yoongiho duše krvácela a jeho kosti se pomalu drolily v prach.

▬▬▬▬

listopad 2013

Hoseok spí. Nedokázal jsem ho přinutit odejít. Zase. Asi jsem vyměknul. Až moc rychle jsem si zvyknul na ten luxus usínat vedle někoho druhého. Takhle to nemělo být - nic z toho takhle nemělo být. Je mi špatně, pořád cítím, jak se mi motá hlava. Ten idiot mě unavil, asi si nikdy nezvyknu na jeho tempo...

▬▬▬▬

Bylo krutým pravidlem, že se Yoongi probouzel každé ráno sám. Nikdy ho zezadu neobjímala druhá paže, nikdy necítil horký dech na zátylku a už vůbec nikdy nesledoval hru stínů a světla tančící na melaninové kůži. Yoongiho rána byla líná, podrážděná a osamělá. Nestěžoval si, nebyl přeci vybíravý. Věděl, že večer přijde stejně tak rychle a koneckonců - byla to právě noc, kdy se cítil naživu; kdy se nebál svobodně dýchat; kdy ho opět svíraly štíhlé, jemné prsty a vyluzovaly z jeho hrdla ozvěnu sípavých nádechů malé, bídné existence, jíž vesmír zase jednou uznal za sobě rovnou. Alespoň že pestrobarevné modřinky, jimiž bylo celé jeho tělo pečlivě pomalováno jako malířovo plátno, v sobě nesly příslib stejné rozkoše v podobě dokonale vyšukaného mozku jako předchozí noc.

Noc byla Yoongiho tajnou milenkou - s ní nemusel přemýšlet. Neměl totiž čím. Jung Hoseok byl na něm závislý. A Yoongi byl závislý na doteku.

Násilný otec z něj udělal čistokrevného zoufalce.

« obsah || úvod || chapter 2 »
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 eni eni | Web | 17. ledna 2018 v 20:59 | Reagovat

Zrovna nedávno jsem někde četla, že by čtenáři/pisatelé ff měli být upřímní. Jsem ráda, že jsi na začátku byla upřímná, protože člověk to čte najednou zase trochu jinak. Ono je to z toho psaní i cítit. A k Jonghyunovi... myslím si, že by se právě třeba o tomhle tématu mělo mluvit víc. Zdálo se mi, že jsem až příliš často po tom, co se stalo, nacházela názory, které jen potvrzovaly, kolik lidí celou situaci nepochopilo... A to zamrzí, obzvlášť když se to člověka nějakým způsobem dotýká...

Povídka je... těžká ke čtení, ale to se není čemu divit, když se zohlední ta tematika. A upřímně, k mým úzkostem to asi není úplně to pravé, ale člověk se tomu asi taky nemůže úplně vyhýbat. Jsem zase a znovu nadšená tvým psaním. Vážně, výběr slov, používání zdrobnělin v nejméně očekávaných chvílích... Vždycky mě to dostane. Jsem zvědavá, jakým směrem to bude pokračovat a dobře, teď nemyslím ani tak ten konec, že jo.

A malá poznámka, poslouchala jsem u toho Jonghyunovo Inspiration (náhodou, přísahám) a musím říct... to tomu dodalo ještě trochu jinačí atmosféru...

Upřímně si vůbec nejsem jistá, jestli ten komentář dává vůbec smysl, takže se omlouvám. Mám toho teď v hlavě nějak moc.

2 soul♡burn soul♡burn | Web | 1. února 2018 v 17:17 | Reagovat

[1]: fuu, shame on me! za to, že reaguju tak pozdě... nějak... jsem se ztratila mezi virtuální a normální realitou.
souhlasím, že by se o tom mělo mluvit víc, přece jen... jde o živé lidské bytosti a každý z nás aspoň jednou čelil podobnému problému... nicméně zase chápu lidi, kteří se tomu tak trochu vyhýbají.

jestli ti to nedělá dobře, nemusíš to číst! rozhodně nechci v někom podněcovat podobně morbidní myšlenky T^T ale děkuju, vždycky si cením tvých slov, je to skvělá motivace!

a páni, to musí být docela kombo...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama