farewell || bobby&donghyuk

20. října 2017 v 18:00 | soul♡burn |  ikon

Další starší povídka. Doufám, že máte rádi iKON, protože jsou skvělí a zaslouží si mnoho lásky. ㅜㅜ Užijte si čtení.


▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬

Kim Jiwon se nebál smrti. Bál se žít. Už si ale nepamatoval moment, kdy se cítil naživu. Najednou mu to bylo tolik vzdálené, téměř nedosažitelné. A přece jen natahoval ruce vpřed napříč temnotě, hladové a hořkosladké.

"Slyším hlasy."

"Hlasy?" Hanbin se na něj díval s pozdviženým obočím, kaštanová ofina vyčesaná dozadu mu v neposedných pramenech padala zpátky do očí.

Přikývl. Sklenička, kterou svíral v ruce přiložena k pootevřeným rtům. Hořký lok prošel jeho hrdlem jako čepel; ostrá byť bez vysvobozující smrti. Tlumila v něm všechny zbytečné pocity, když se zdařilo, přenesla se i přes barvité vzpomínky a na oplátku přinesla tmu. Blackout. Docela vítaný výpadek.

Myšlenky, jindy poslušně spořádané, se rozeběhly do všech koutů otupené mysli, tříštily se a míchaly dohromady. Nakonec z nich nezbylo nic a Jiwon s prázdnou myslí coby neposkvrněným plátnem se mohl těšit po dlouhé době z bezesného spánku. Byl už unavený ze všech probdělých nocí, ze všech nočních můr a studeného potu.

"Jsou všude. Kamkoliv se hnu, jsou tam." Pohled upřený na prázdné dno skleničky se zvedl k hochovi před ním. Hanbin měl pořád vytažené obočí, mezi rty cigareta. Jiwon se ušklíbnul, natáhnul se dopředu a nezapálený tabák mu vyňal z úst.

"Nekouříš," připomněl mu a cigaretu zapálil. Sledoval kouř, jak se vznesl vzhůru, jak se tvář mladšího chlapce zkřivila v nelibé grimase.

"Ty taky ne," ohradil se, hlava odvrácená do strany. Jiwon se ušklíbl; nekouřil, ale plíce plné nikotinu znamenalo být o něco blíž smrti; znamenalo to kratší život a to bylo přesně to, co ho uklidňovalo. Byl blázen? Možná. Ale melancholie, která ho pomalu opředla ve své síti v podobě kouře z cigarety, mu připomínala to, co se před malou chvilkou snažil zapít.

Přiložil si cigaretu k ústům a potáhl. Žár, jenž se mu usadil v krku a plicích, byl odporný. Pálilo to, stahovalo mu to hrdlo a místností se zakrátko roznesl prudký kašel. Jiwon se natáhl po jediné lahvi, která ještě stála jako jediná plná na stole. Hořká pachuť alkoholu se mu rozlila po ústech, hladila rozbolavělé hrdlo a smíchávala se s dalšími procenty v jeho žaludku. Chutnalo to odporně. Cítil se odporně.

"Mluví k tobě maximálně tvoje játra," odfrkl si Hanbin, ve tváři nečitelný výraz. Věděl, že to Jiwon přehnal. Neuměl pít, stačila mu sklenička, aby se mu zamotala hlava. Tři na to, aby byl schopný udělat něco, čeho by litoval po zbytek života. Tehdy jich měl víc jak sedm, Hanbin se děsil toho, co se Jiwonovi honilo hlavou. Přestože hocha znal téměř celý život, nedokázal v něm číst. Prostá slova již dávno nesloužila jako původní kodex porozumění a Hanbin se tak naučil číst v lidských očích. Protože ty jako jediné nedokázaly lhát a skrývat. Klišé nad klišé, bylo to tak.

"Hej," naklonil se k Jiwonovi, rukou obejmuv ztuhlé rameno, "víš, že to nemusíš dělat." Samozřejmě, že to věděl. Mezi posledními zbytky střízlivosti na něj volal vzdálený hlas racionálního uvažování, brzy přehlušen dalším návalem kašle a stoupajícím opojením alkoholu. Plameny tabáku se pomalu začaly stávat známým pocitem a uklidňující nikotin mu tak brzy stoupl do hlavy v dusivém oblaku, ze kterého účinky jako lehounký poprašek popela opřádaly jeho mysl do sítě lhostejnosti. Nebýt obrovské černé vdovy v tom maličkém koutku mysli, byl by se Hanbinovi opřel do náruče a nechal se uspat nervózním tónem bušícího srdce zpod měkkého svetru, co od něj dostal k loňským Vánocům.

"Pořád je slyším," mroukl jako by nebylo třeba dalšího vysvětlení. Snad to bylo až příliš osobní, než aby Hanbinovy uši uzřely jeho plačící myšlenky. Byly až příliš čisté, příliš cudné pro uši, jež slyšely jen ty nejtemnější a nejdivočejší ideje. Alkohol mu nikdy neslušel. Ruměné líce a skelný pohled byly jen obrazem bez skutečnosti. Bylo to něco, čím ukojoval chtivé pohledy ostatních, již mu pomohli s oním výpadkem a jako malíři skvrnili nově vydobyté bílé plátno v jeho hlavě. Nebylo to nic, na co byl hrdý; co by si užíval. Ale pomáhalo to.

Lidi by si neměli užívat zapíjet tolik prášků, ne? položil mu Donghyuk tehdy otázku, když našel původně schovanou oranžovou lahvičku antidepresiv pod chlapcovým umyvadlem.

"Představuješ," opravil ho Hanbin poněkud ostře. Jiwon se ušklíbl. Nemělo cenu vysvětlovat Hanbinovi své přesvědčení. Chlapcova ruka na jeho rameni pevně tiskla látku trička a ztuhlý sval. Poplašeně sykl, jakmile ucítil na stehně konec hořící cigarety. Roztřeseně ji odhodil na zem, planoucí vrcholek uhašen slabou podrážkou Hanbinových děravých tenisek, zatímco si prsty hladil popálený kousek kůže. Rudá skvrnka a černé zbytky popela zdobily jednu z dalších mnoha děr Jiwonových riflí. Odmítavě zavrtěl hlavou, když mu Hanbin nabídl studený obklad a postavil se na nohy.

"Půjdu se projít," oznámil pak podnapile, a aniž by počkal na chlapcovu odpověď, odešel z místnosti. Studený večerní vzduch, jenž ho ovanul, jakmile otevřel dveře ven, konejšivě polaskal zarudlé tváře a podrážděnou kůži na stehně. Jiwon se zachvěl; dokonce i prostý vítr mu šeptal slova do hlavy.

Měl bych se nenávidět, pomyslel si hořce a bez cíle se rozešel pryč. Necítil však nic jiného než potřebu. Čím dál byl od staré bytovky, tím víc beznadějně se cítil. Až pád na chodník díky nekoordinovaným pohybům mu připomněl, kam chtěl původně jít. Mlčky se sebral z chladné země a po zarostlém trávníku se vydal pryč z dohledu vysokých pouličních lamp. Tam, kam šel, nepotřeboval světlo. Jedno tam už vyhaslo; náhražka v podobě tupé lampy by byla jen sprostou urážkou. Nešel ctít, šel jen vzpomínat. Nemohl by, kdyby byl původní vryp nahrazen laciným předmětem z kovu a plechu.

Kim Donghyuk nemohl být nahrazen ničím takovým. Ne, Donghyuk totiž dokázal i hřát, když pomáhal svým světlem dalším zlomeným duším. Podobně jako Slunce, jež dohlíželo na kus galaxie, Donghyuk dohlížel na ostatní. Široké úsměvy a jemná spleť pavučinek coby vrásek kolem jiskrných očí, když krčil nos se zvonivým smíchem, nebylo něco, co by dokázala prachsprostá svítilna nahradit.

Donghyuk dával, ale nikdy nebral. Miloval ho, byl by mu dal celý svět. Donghyuk si však vybral vlastní cestu. Tak moc si přál blaho ostatních, až přestal myslet na sebe. Nechal se vysát do poslední kapky, až dokud nezbyla jen prázdná skořápka. A to Jiwonovi trhalo srdce. Když tehdy našel lahvičku antidepresiv schovanou za čisticími prostředky, obrátil se mu celý svět, dna lahví se třpytila v najednou hořkosladkém světle slunce a Donghyukovi veselé úsměvy už nikdy víc nespatřily upřímný lesk Jiwonových očí. Ubývalo jich. A Donghyuk se přestal smát úplně. Jiwonův svět byl pohřbený už dávno předtím, než na sebe oblékl pohřební šat. Donghyukovo pokožka příliš vzácná - tak nádherná v tmavém obleku v objetí rudých oblaků polstrované rakve.

Jiwon nebyl překvapený. Nikdo z nich nebyl. V pohřební síni, kdy hladké tmavé dřevo v sobě třímalo tu drobnou skořápku, jež kdysi s milující duší objímala Jiwonovo tělo v rozestlaných peřinách, započalo svou pouť v žáru plamene.

To bylo naposledy, kdy Donghyuk opět hřál a jinak zhojené duše dávaly naposledy sbohem své roztříštěné minulosti, jež společně s mrtvým chlapcem zmizela v mohutných plamenech.

Zhluboka se nadechl. Jemné cinkání zubů v doprovodu studeného větru ukončil zatnutou čelistí a s pohledem upřeným do tmy se vydal po ostrých kamenech blíž ke starým kolejím. Nepoužívané dráhy zrezivěly a zarostly. Přesto se zde uložil na chladný kov, oblé strany kolejnic podpírajíc ho na zátylku a pod lýtky. Přemýšlel, jestli se hoch cítil tehdy podobně, když spolykal plnou hrst tobolek. Jestli podobně jako on zíral na temnou oblohu, nechaje své zkřehlé tělo olizovat chladným větrem. Jak dlouho dokázal přemýšlet, jestli si na něj vůbec vzpomněl, jestli mu sdělil poslední slova, než unikl ve věčném spánku… Pomalu zavřel oči, byla mu zima. První jarní den. Doba, kdy se slunci navracela jeho původní síla.

Ironické, že pár let zpátky v tento samý den odešlo jeho Slunce pryč.

Jiwon doufal, že už se neprobudí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 eni eni | Web | 21. října 2017 v 15:50 | Reagovat

Upřímně nemám slov. iKON mám ráda, ale k jejich ff jsem se ještě úplně nedostala. Ale tohle byl poklad. Sice neskutečně depresivní a smutný, ale pořád poklad. Obdivuju, kolik pocitů umí tvoje psaní vyvolat...

2 soul♡burn soul♡burn | Web | 22. října 2017 v 20:47 | Reagovat

[1]: Já se budu červenat... T3T Tolik chvály si nezasloužím. :D
Jsem vážně ráda, že se ti to líbilo, vždycky mě zajímalo, jestli dokáži něco jako vyvolat v druhých pocity a tohle je dokonalé, děkuji! ♡

3 Tomiko Natsuki Tomiko Natsuki | E-mail | Web | 22. října 2017 v 21:50 | Reagovat

Veľmi dobre si pamätám, ako som bola silno rozcítená, keď som toto čítala na tvojom starom blogu. A ako tak vidím, stále ma to rozcíti. Ja viem prečo mám rada tvoje diela

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama